Slovenská spílání v
pražské Arše (No. 1)
V Pražském Divadle Archa se
tento víkend koná přehlídka
nezávislého slovenského divadla Nová
dráma, jež navazuje na stejnojmenný
bratislavský festival, o němž
jsme v i-DN psali v textu Obnažující
video-divadlo vítězem. Hlavní cenu – Grand
Prix – na něm v květnu tohoto roku získalo
„obnažující video-divadlo” Blaha
Uhlára POKUS. A právě Blaho Uhlár a jeho
postmoderně existenciální
autoportrét byli hlavními hosty prvního dne
pražské přehlídky.
Anjelé neexistujú aneb Sociální
kýč
Večer v Arše však zahájila
inscenace Psota
na Slovensku
ceněného nezávislého autorského divadla Potoň
z Bátovců.
Inscenace dokonce získala dvě nominace na letošní
Ceny Dosky v kategiriích
Nejlepší inscenace a Nejlepší
scénografie. Zatímco pozornost na scénografii je
logická a stěna, před kterou a v níž se
představení odehrává, tvořená
z dveří starých ledniček Calex byla
úchvatná a funkční, sama inscenace –
od dramatického zpracování zvoleného
tématu přes režii a herecké výkony až po
interpretaci (současné???) chudoby jedné slovenské
dělnické rodiny coby
nezaviněného, osamělého zoufalství (dramaturgie
Róbert Mankovecký) – byla
naivní, hloupá a v mnohém falešná a
zavádějící.
Nemají doma ani chleba… (Marián Viskup
v roli otce a Henrieta
Rabová jako Dcera). FOTO archiv Divadla Archa
Text (Michal Ditte) působil jak sociální
román z 30. let
minulého století psaný nenadaným, ale
snaživým n-tým klonem komunistických
autorek typu Pujmanové či Majerové. Tolik
klišé se hned tak nevidí. Otec zbavený
práce je několik měsíců zneužíván
nezodpovědnými kapitalisty, kteří práci
slibují, ale nikdy nedají. Doma má dvě děti,
které se chovají jak mentálně
postižené (je jim třináct a půl, ale stále si
hrají na s bábovičkami na
pískovišti a kopírují chování
maminky a tatínka, aniž by je jakkoli chápali).
Otec s matkou se jednou pomilují, a už je matka
těhotná. Nemají doma ani
chleba (pošťačka jim jej prodává za 5Ks,
které nemají, shnilý!!!), a tak si
nalívají do talíře vodu místo
polívky. Do kouta zahnaná žena se stává
prostitutkou (ve Vídni…). Ztrácí
všechny sociální i rodinné city a pudy a
mění
se k nepoznání… Nebudu dál vypisovat
celé dění, byť nemohu opominout vrchol
hry, kdy se z celé rodiny – zčistajasna a bez
jakéhokoli třeba aspoň
groteskního nadhledu – stanou kanibalové a
snědí před diváky tlustou
pošťačku. A na závěr přichází Anděl v
podobě dítěte a posílá rodinu do plynu…
Vše je v představení podáváno vážně,
přitom herecky i režijně (Iveta Ditte
Jurčová) neskonale amatérsky, neumětelsky a naivně.
Nechci upírat tvůrcům – snad poctivou –
snahu otevírat
tabuizovaná či přehlížená sociální
témata současné slovenské společnosti, ale
aspoň základní psychologické a umělecké
kvality by práce, která aspirovala na
významné slovenské divadelní
ocenění, mít měla. V Praze působila, jako by
ze Slovenska přijela buňka tamní mladé gardy. Tak
černobílé, zjednodušující,
kýčovité a schematické vidění světa
jsem snad v divadle v životě
nezaznamenal. Tvůrci se v doprovodném materiálu
ohánějí tím, že „vycházejí
z terénního výzkumu, autentických
příběhů a dokumentů nedávné minulosti“.
Máme-li jim to věřit, lze jim jen doporučit: Nedělejte
divadlo! Života
se ve vašem díle neobjeví ani kapka.
/O inscenaci psal na i-DN i Jan Grulich ve
své
reportáži z letošní Divadelní Nitry O
děsivé minulosti a neuspokojivé přítomnosti
a do tištěných DN
18/2012 Martin Porubjak ve své reportáži Vina/nevina
na Divadelní Nitře/
Existenciální báseň Blaho Uhlára
Blaho Uhlár. FOTO CTIBOR BACHRATÝ
Naštěstí noční představení
paradokumentu Blaho Uhlára o
něm, jeho Divadle Stoka a současném Slovensku Pokus
(V hľadaní
spirituality) bylo ze zcela jiného těsta. Už sám
úvod, kdy Uhlár na
minivernisáži obrazových dokumentů o jeho Divadle Stoka,
jež pořadatel
dvoudenního festivalu – slovenský Divadelní
ústav – přivezl do foyeru Archy,
byla příznačná. Na dotaz, co si Uhlár myslí
o rozdělení Česko-Slovenska coby
jeho bývalý (začátkem 90. let) velký
prosazovatel, ani nemrkl okem a řekl: Jsem
rád. Předtím jsme si říkali, že kurvy jsou
Rusové, co nás okupují. Pak byli
kurvy Češi, co nás utiskovali. Teď víme, že kurvy,
co za všechen svrab na
Slovensku můžou, jsme my, Slováci.
Mládí v hajzlu… FOTO CTIBOR
BACHRATÝ
Představení Pokus nemá s divadlem
mnoho
společného. Jde o projekci domácího
video-dokumentu Blaho Uhlára o něm samém,
lehounce – ale opravdu lehounce – doprovázený
zvukovými a vizuálními miniakcemi
tří studentů (či možná absolventů) loutkové
katedry VŠMU. Samotný video-film je
však famózní. Neuvěřitelně autentický,
osobitý, groteskní, smutný,
výsměšný,
jízlivý. Uhlár se šklebí
všemu a všem. Především sobě samému
a svému životnímu
pinožení za divadlem. Ale souběžně se šklebí světu
kolem, vůči němuž je
nesmiřitelně přísný a jehož současná
(komerční, plná reklam a developerů)
podoba jej odpuzuje. Všichni a vše jsou zhovadilí
a trapní. Studenti
loutkářského divadla, filolog a teolog Jozef Pavlovič
s patafyzickými
pohledy na výklad historie světa a teologii samu (náboženství
je jen
projevem sexuality), s nímž se baví
v hospodě, televize,
internet, nahrávací technika, státem
dotovaná kultura a její představitelé… Na
milost snad bere svou matku, jíž nechává
vzpomínat na její amatérské herecké
mládí, kdy v roce 1944 hrála ve
Slovenském divadle v Prešově a
zachytil ji dobový týdeník. Ovšem i zde lze
nalézt Uhlárovu poťouchlost. Vždyť
je to týdeník fašistického
Slovenského štátu a představení
sledují – spolu
s Uhlárovým dědou – i různí
pohlaváři tehdejší politické moci.
Obdobný
dokument pak v roce 1974 natočil i tehdejší
slovenský Krátký film o
absolventské inscenaci Blaho Uhlára… A tak bychom
mohli pokračovat a rozebírat
situaci od situace, obraz od obrazu. Snad v každé
video-vteřině bychom
našli zlobnou vypouklost a skřetovitý škleb.
Teď víme, že kurvy, co za všechen
svrab na Slovensku můžou, jsme my, Slováci. FOTO CTIBOR BACHRATÝ
Charakteristické je Uhlárovo
sebeobnažování u něj doma,
vrcholící na jedné straně dokonanou onanií
a na druhé výsměšně kýčovitým
obrazem jeho údu coby květiny, jíž se
dotýká anonymní ženská ruka.
Provokativní
fascinace kýčem jak od Roberta Mapplethorpha. A celý
snímek jako romány
Ladislava Klímy či opilecká spílání
Charlese Bukowského. Skrze ošklivost a
trapnost sebe sama reflektuje Uhlár kýčovitost a hnus
tohoto světa. Na aktivní
odpor už nemá čas, sílu ani chuť. Vše je
marné. Konec světa je tu. Ne, už tu
byl. Jen my ho (ještě) nezaznamenali. A blíží se
smrt…
Uhlárův video-autoportrét Pokus
je jednou
z nejsilnějších osobních zpovědí,
pitoreskně groteskních šklebů, jaké v
česko-slovenském prostoru kdy vznikly. To není divadlo
ani film, to je
existenciální báseň, výsostná
literatura v trojrozměrném vizuálním
provedení.
- Autor: Vladimír Hulec
- Publikováno: 9. Prosinec, 2012