MARTIN J. ŠVEJDA

Stoka představuje jedno z mála slovenských divadel, které se pravidelně, v půlročních až ročních intervalech objevuje na pražských jevištích a jehož tvorbu má tedy domácí divák možnost kontinuálně sledovat.
Jako podstatné budiž řečeno - je co sledovat. Stoka vytrvává na své cestě v plném slova smyslu nezávislého divadla, sveřepě se drží vlastního stylu, nerozmělňuje jej, »nevyprodává«, zůstává - chtělo by se říct - stále stejná, stále svá - byť doba, kdy se ocitla v silnějším (módním) světle zájmu, už patrně minula. O to je možná její neuhýbavé směřování důležitější: soubor, který je nepominutelný, který se ale bude - ať chceme či nechceme - nalézat mimo centrum divadelního dění.
Stoka má i své publikum. Při pražském hostování v paláci Akropolis (10. a 11. října) přišli především čeští (mladí) Slováci. Soubor se představil dvěma inscenacemi, které mu zůstaly na repertoáru po nedávném personálním zemětřesení (odchodech herců): Dnem, které již bylo v Čechách k vidění, v rámci programu loňského Plzeňského mezinárodního festivalu Divadlo, a o rok mladším titulem Z diaľky (premiérovaným v prosinci 1999).
Při porovnání se »spřízněně nezávislým« bratislavským divadlem GUnaGU působila Stoka vždy poněkud do sebe zahleděným dojmem, jako by se brala příliš vážně, zachovávala si - oproti Klimáčkovu hravě intelektuálnímu souboru - od diváků jistý odstup, byla k obecenstvu, řekněme, málo vstřícná. Jenže právě tato »nevstřícnost« (či jinak řečeno: nenabízení se) představuje, zdá se, záměrný postoj divadla; je jedním z principů jeho poetiky. Stoka nechává diváky při svých inscenacích v trvalé mlze nejednoznačnosti, neurčitosti, poskytuje jim sice záchytné body, ale neustále s nimi pracuje - převrací je, spojuje do motivických linií apod.
Dno i Z diaľky jsou, stejně jako mnohé předchozí práce, sledem jednotlivých - z kolektivních improvizací vzešlých - výstupů, jež vytvářejí konečnou kompaktnější mozaiku. Dno se oproti Z diaľky víceméně drží jednoho tématu, které samo naznačuje v ironickém podtitulu: »Óda na McWorld«. Inscenace je přehlídkou tváří konzumně nasycené společnosti, charakteristických znaků nudou zpruzené civilizace. Jde tu o jakýsi portrét lidstva »na konci cesty«. Trojice konferenciérů (rámcujících inscenaci) se samožerně baví svými tlachy, dvojice líbezně asertivních dívek deptá nejhrubšími vulgaritami o radu žadonícího muže, žena, která ztratila dvacet let v nefunkčním manželství, hledá pomoc v »Tabu - pořadu« u mudrlantského spíkra - psychiatra. Výstupy plynou bez point, vynořují se, zanořují, odehrávajíce se na pozadí prospektu Bratislavy a roztažené kabaretní oponky. Samozřejmě, že nad těmito postupy drží důležité slovo Nápad, který zaručuje, že se scénky nebudou neúměrně vléct (jakože se to někdy stává), že budou schopny na sebe nabalovat nové významy, vytvářet předivo konotací; atmosféra jakési plíživé civilizační mrtvolnosti, zábavné i mrazící zároveň, se však přece jen stává tím hlavním dojmem z inscenace.
Z diaľky je z tematického hlediska uvolněnější, více jde o samostatné výstupy. O to větší množství nových významových spojů může ale možná vzniknout. Inscenace je vystoupením toliko dvou herců - Lucie Piussi a šéfa Stoky Blaho Uhlára (u něhož se jedná o herecký debut). Právě Uhlár překvapí vycizelovaným projevem - zejména v úvodní one-man-show, dokonale plagující herecká sóla Bolka Polívky... Právě nejistota, jde-li o záměrné citování (jemné karikování) či nechtěné napodobování »valašského krále«, budiž důkazem stokovského stylu (závěrečný výstup nazvaný Klobásky, parodie človíčkovsky humanistického rozumování klaunské dvojice, přece jen ale napoví víc). Scénky jsou ve srovnání s Dnem o něco přímočařejší, chytlavější: zaujme Sněhová královna s Lucií Piussi na kolečkových bruslích, jejíž drtivě nařvaný hlas ostře (a komicky) kontrastuje s kladností její pohádkové postavy; Nudný dialog s francouzským pseudointelektuálem, filosofujícím nad banalitami života; zejména ale upoutá výstup Hajzlbába: »fekální« monolog/přednáška přísně distingované dámy současného asepticky manažerského střihu, výstup, který alespoň mně poprvé ukázal, že nejen zdánlivě (měšťácky v mezích zákona) může fungovat schwabovská šokantní poetika.
V inscenaci Z diaľky bylo možné spatřit místa, která opakovala či variovala věci ze Dna. Nejen tedy uvnitř inscenací, ale i mezi nimi vytváří soubor jakousi síť vzájemně se podporujících odkazů. Není to myslím příznak nedostatku nápadů, ale spíš důkaz důsledného vymezování si vlastní cesty. Stoka jde, i přes různé těžkosti, dál. 

Divadlo Stoka: Dno. Scénář Ľubomír Burgr, Monika Čertezni, Lucia Piussi, Zuzana Piussi, Blaho Uhlár, režie Blaho Uhlár, výprava Zuzana Piussi, hudba Ľubomír Burgr. Premiéra 19. prosince 1998.

Divadlo Stoka: Z diaľky. Scénář Lucia Piussi, Blaho Uhlár, režie Blaho Uhlár, výběr kostýmů Denisa Falbová, hudba Peter Bálik, pohybová spolupráce Monika Čertezni. Premiéra 17. prosince 1999. (Psáno z hostování v paláci Akropolis 10.-11. 10. 2000.)

http://www.divadlo.cz/noviny/archiv/cislo20/oindex20.html