A2 kulturní
týdeník 15 2006 (12, 4, 2006) Krach
bratislavského experimentu Rozhovor
s režisérem divadla Stoka Blaho Uhlárem Sklo, beton, peníze, mrakodrapy – stejně neosobní a
tuctové, jako v každém větším
městě. Promenády s takřka umělými stromečky, po
nichž kráčí ještě umělejší
dámy třímající v ruce
nákupní taštičky s logy světoznámých
značek,
jejichž jedinou hodnotou je úspěch
v generování zisku. To, co je
v každém větším městě stejně neosobní a
nezajímavé, se v Bratislavě
bude jmenovat „Zóna Pribinova“. Ustoupit jí musí i
legendární slovenské
alternativní divadlo Stoka. Navzdory protestům desítek
osobností
z uměleckého i „mimouměleckého“ světa,
navzdory malbám vyvedeným na protest
přímo na fasádě Stoky známými
slovenskými výtvarníky (Bubán, Guldan a
další), navzdory argumentům, že
civilizovaný svět se snaží takovéto „ostrůvky
pozitivní deviace“ zachraňovat.
Slovensko asi ještě nepatří do civilizovaného světa.
Bratislava nabídla Stoce
sklad v přístavu na břehu Dunaje. Takový postup lze
považovat jedině za
výsměch. Na konci
února letošního roku připravilo bratislavské
divadlo Stoka Týden kulturního
dědictví, akci, během níž se rozloučilo se svými
příznivci. Stoka uvedla
všechna představení, která měla v té době na
repertoáru (Z diaľky,
Komisia, Gala, Strata), do konce března zavřela divadlo
i hostinec,
a do 18. dubna musí úplně opustit prostory,
v nichž se na Slovensku
zrodilo první skutečně nezávislé
alternativní divadlo. Rozhovor s Blaho
Uhlárem, zakladatelem a režisérem Stoky, vznikl 23.
března, přesně patnáct
let po uvedení první premiéry nazvané
„Kolaps“. Boris
Kršňák Nevypadáte,
že byste se chystal oslavovat... Není
ani příliš
co oslavovat. To
skutečně nechystáte vůbec nic? Ani žádné
prohlášení, žádné setkání
s bývalými členy souboru? Doslova
nic. Původně jsme
mysleli, že něco uspořádáme,
ale vzhledem k tomu, že se odsud musíme vystěhovat do 18.
dubna, vyřídili
jsem všechny rozlučkové záležitosti v únoru
během Týdne kulturního
dědictví, a od té doby se věnuji jen
úředničině. A přitom, jak
vidíte, popíjím Metaxu. Byl
Týden kulturního dědictví, nebo jak
říkáte pohřeb, něčím specifický? Byl
velmi specifický.
Doteď si vyčítám, že jsem nenasadil
dvojnásobné vstupné, měli bychom do budoucna
slušný finanční základ. Ani jsme
s tak velkým zájmem nepočítali. Ale
počítat jsme s ním mohli, protože
lidé strašně rádi chodí na pohřby. Je fakt, že se
k vám celou dobu
neznají, ale jak umřete, přijdou... a tak nějak to bylo.
Hráli jsme čtyři
představení, a před každým šlo domů asi
šedesát lidí, protože už se nevešli
do sálu. Věřím, že to byli lidé, kteří
chtěli Stoku ještě jednou zažít
ve starých prostorách, ale určitě přišli
i takoví, co si řekli: „No
to je dost, že je s nima amen, vidět za stovku, jak
umírají, to se
vyplatí.“ Pro nás, a pro mě osobně, to byl citově
mimořádně intenzívní
týden, což jsem samozřejmě kompenzoval přísunem
alkoholu.
Jak se
dnes díváte na uplynulých patnáct let?
A bylo to vůbec patnáct let? Stoka
sice fyzicky zemřela v roce 2006, ale duchovní
umírání souboru začalo už
někdy před pěti lety... Je
to pro mě patnáct
let, určitě. I když to, co
říkáte, je pravda. Vznikali jsme v době, kdy jsme
si mysleli, že tu
bude dobře, že se „vláda věcí tvých k tobě
navrátí, ó lide slovenský“,
a z toho jsme vycházeli. Ale to se bohužel doteď
nepodařilo. Měli
jsme ambici stát se profesionálním divadlem.
A skutečně jsem
v prvních letech dopoledne zkoušeli a odpoledne
hráli, protože lidé
dokázali přežít z toho, co jsme si vydělali.
A je také pravda, že
v roce 2000 na nás dopadla „pěst dělnické
třídy“. Tehdy jsme se změnili
z profesionálního divadla na divadlo v podstatě
amatérské. Měli jsme
sice divadelní prostor, což byl svým způsobem luxus, ale
zkoušet jsme stejně
mohli jenom po večerech, protože přes den se lidé museli nějak
živit. Takže
prvotní myšlenka, kterou se nám s odřenýma
ušima dařilo realizovat
v devadesátých letech – samozřejmě
i díky švýcarskému fondu
Prohelvetia, protože když tu vládl diktátor Mečiar,
neměli jsme žádné domácí
zdroje – umřela v roce 2000. Ale když už jsme měli vybudovaný
prostor a navíc
tu byla i ambice dělat divadlo, začali jsme vytvářet
úplně nový soubor, se
kterým jsme nazkoušeli „Komisi“. Ale třebaže se nám
podařilo
v následujících letech soubor ještě
rozšířit, zůstal už na amatérské
úrovni. Takže to, s čím jsme do celého podniku šli, se nevydařilo. Proto mluvím
o krachu experimentu Stoka. Způsob,
jakým jste se snažili na Slovensku etablovat, byl na poměry
výjimečný. Všechna
nová divadla, která se chtěla profesionalizovat –
a nebylo jich mnoho –
velmi rychle pochopila, že na to musí jít více
méně „po socialisticku“ – najít
si nějakého zřizovatele. Vy jediní jste se snažili zůstat
úplně nezávislí. Byl
to důvod, proč experiment Stoka zkrachoval? Já
vidím důvod
v tom, že naše společnost, alespoň
v oblasti řízení divadla – neboť u nás
je divadlo stále řízeno – se
vůbec nezměnila. Nadále tu vládne komunismus!
Divadelní hry se sice
neschvalují, nikdo divadelníkům nemluví do toho,
co mají hrát, ale
z hlediska organizace jsme zůstali v minulosti. My jsme se
teoreticky
mohli s někým spojit, s nějakou, jak já
říkám, státní nebo
samosprávní
mafií – to by nás asi zachránilo, ale to je
právě ten komunismus... Vždy mi šlo
o to, aby naše divadlo bylo nezávislé, ale
politické klima to bohužel
neumožňuje. Krach experimentu Stoka představuje jednoznačně krach
celého našeho
kulturního prostředí, které se od komunismu v
zásadě nezměnilo. Vypisujete
projekty, žádáte grantové systémy
o peníze, zargistroval jste Stoku do
seznamu subjektů, kterým je možné odvést 2% daně
z příjmů fyzických
i právnických osob... To přeci není
možné nazvat krachem. Abych
byl
upřímný, nevěřím v budoucnost a to mě
nejvíc bolí a trápí. Já jsem
z tohoto státu v podstatě
emigroval, vnitřně jsem emigroval před těmi pěti lety, a celkem
otevřeně
se přiznávám, že nejraději bych byl někde jinde. Když
jsme plní naděje
začínali, neuvažoval jsem o tom, zda to půjde nebo ne. Ale
nyní, plný
skepse a pochybností, a hlavně totálně
negativních zkušeností, vím,
že to nepůjde. Ale když nemám odvahu a sílu
spáchat sbevraždu nebo
emigrovat někam, kde by to bylo lepší, tak tu musím
zůstat. A tak plánuji,
co budu dělat dál... Máte
o tom nějakou konkrétní představu? Za
způsobené škody
dostaneme nějakou náhradu. Přicházíme
totiž o jediný zdroj obživy – o hospodu, která
nás posledních čtrnáct
let jediná živila. Máme zatím prostor, kam můžeme
složit věci a kde můžeme
možná i zkoušet. A co se týče nových
představení, budeme zkrátka
odkázaní na vyhledávání grantů.
Evropa nás naučila dokonale prosit. Mně se to
vždy hnusilo, ale zdá se mi, že nám opravdu
nezbývá nic jiného, než se naučit
dokonale prosit. Sofistikovaně prosit, aby nám dali dotace, což
je pro člověka
elementárně ponižující. Pokud má takto
vypadat Evropa, tak podle mě zdechne.
Jsem o tom přesvědčený! Protože pokud má tvá
existence záviset na kvalitě
tvé prosby, je to antihumánní, hnusné. Ale
bohužel nám nic jiného nezbývá. Máme
i jakousi naději. Současné ministerstvo kultury,
které už bude zřejmě za
tři měsíce pryč, se k nám chová podobně, jako
ministerstvo z roku
1991, které nám tehdy chtělo z vlastní
iniciativy pomoct. Zdá se, že
i dnešní ministerstvo má podobnou ambici
a vysílá signály, že by pro
nás dokonce dokázalo najít prostor, kde bychom si
mohli zachovat svoji
nezávislost... takže taková malá naděje tu je.
Zatím tedy plánujeme dělat i divadlo. Mnozí
bývalí členové Stoky mají dnes
vlastní aktivity, vlastní soubory. Dělají
představení, opery, píší divadelní
i rozhlasové hry, povídky, točí filmy –
a v tom všem je cítit, že jsou odchovanci nebo spíše
spolutvůrci Stoky.
Cítíte to jako satisfakci? Přiznám
se, že docela
ano. Na jedné straně jim dokáži
závidět jejich úspěchy. Ale když vidím
například Burgrova předstvení,
říkám si, že to, co jsem do divadla přinesl, má
pokračování, že to nebyl jen
nějaký drobný „záchvat“, že to bylo přeci jen něco
nového, co může žít
i samo o sobě. A to mi velmi lichotí. Juraj
Šebesta v článku pro Svět a divadlo nazval
fenomén Stoka dokonce
školou, a zařadil vás v dějinách divadla mezi
takové hvězdy jako
Living Theatre, Open Theatre nebo Grotowského školu... Vzpomínám
si, že
když mě dnes již nebohý profesor Budský
přijímal v devětašedesátém na VŠMU, velmi
podrážděně se mě vyptával, co
vlastně chci. Byl jsem tehdy sedmnáctiletý usmrkanec s
velkýma ušima,
a tak jsem ze sebe vypotil, že chci přinést něco
nového do slovenského
divadla. A nyní, kdy už je mi nejmíň tisíc
let a uši mám pořád stejně
velké, uvědomuji si, že klidně můžu říct: něco jsem
přinesl... objektivně
přinesl. Stát to nechce uznat, protože kdyby to uznal, vlastně
by uznal, že je
tu zbytečně, že to dokážeme sami. Už to ale uznali
i někteří teatrologové
a fakt je, že jsem přišel s něčím, co ovlivnilo nejen
mé vlastní
věci, ale do určité míry i „vývoj
celého divadla“, jak říká Šebesta. Takže
z tohoto hlediska jsem spokojený. A po pravdě řečeno
mě ten Šebestův
článek psychicky dost vyléčil. Mluvíte
o pětileté vnitřní emigraci. Tak mě napadá –
Dodo Gombár režíruje úspěšně
v Čechách, Jožo Krasula v Zlíně, Vilo
Dočolomanský dostal nedávno
cenu Alfréda Radoka, Vilo Klimáček si ji prakticky
zprivatizoval, téměř
v každém českém divadle se najde nějaký
Slovák. Nebyla by to cesta
i pro vás? To
je problém,
o kterém budu hovořit více emotivně
a pocitově, než zasvěceně. To, co jste řekl, je pro mě také
důkaz rozkladu
české divadelní kultury. I tam to funguje jako za
komunismu, jen jsou
kulturně vyspělejší, takže ve funkcích nejsou samí
primitivové. Ale to není
žádná výhra, neboť jsou tam nadále
šlechtici, kteří vědí, že jim stát bude
platit, a když nejsou úplně primitivní, pustí
k práci i některé
alternativní tvůrce. Ale pro mě to není řešení,
spíš takový hnis Evropy. Jistě,
je to příjemné, ale vůbec to nepovažuji za řešení.
Základní řešení je vrátit
divadlo občanům, lidem, a to se z principu neděje ani
u nich,
ani u nás. Jde o
rozklad divadla nebo přestává fungovat celá
společnost, její hodnotová měřítka? Myslím,
že jde o
rozklad celé společnosti. Vidím v tom
rezidua feudalizmu, kterých se Evropa nedokáže zbavit.
V Evropě,
a tedy i v Čechách a na Slovensku, můžete
o penězích
rozhodovat, pokud máte funkci. Samozřejmě nemyslím
vlastní peníze, ale peníze
jiných! A myslím, že pro chod společnosti je
zhoubné, když se divadlu může
věnovat jen ten, kdo najde dostatečně dobrý vztah k
státní moci, která
vyčleňuje na divadlo peníze. To je z principu špatné. Pro
mě osobně je to
ponižující a dokonce už jsem byl několikrát
obviněný, že jsem neprosil
dost dobře! Nenastavil jsem dost dobře „pacičky“ a proto
nemám peníze.
Peníze mají ti, kdo je nastavili dobře. Výsledkem
je jen to, že je tu zástup
šedivých myší, které umí kvalitně
mlít hubou, dokonale prosit a potom...
ovládat. Je to podle mého nemoc společnosti
a celé Evropy. Slovenské
alternativní prostředí vás považuje za
„příliš radikálního“. Jste skutečně
takový extrémista? Skutečně to někde
nefunguje
tak, jak byste očekával? Skutečně
si myslím, že
to někde
nefunguje. Mé názory jsou ale extrémní jen
v našem prostředí. V
Bulgakovově Mistrovi a Markétce se jeden člověk dostane do
blázince,
jenomže ten blázinec je ve skutečnosti ostrůvkem
normálních vztahů, protože
šílená je celá společnost. To je
výstižné. Možná jsem příliš
nafoukaný, ale
považuji se za normálního... A za extrémistu
mě označují jen proto, že
nejsem ochotný vlézt do prdele kdejakému
úředníkovi. A jsou to většinou
lidé, kteří se sami museli s nějakým
úředníkem spojit. Žádné divadlo
nezůstalo skutečně nezávislé. Nakonec ani my. Už
několikrát to vypadalo, že to vzdáte. Ale nevzdal.
Zvládnete to dál? Zdá
se, že to ještě
chvíli budu zvládat, ale už to není,
co to bylo. Naděje je bohužel minimální, po
patnácti letech na rovinu říkám, že
naděje není. A to, co se nám jeví jako
naděje, jsou jen částečná řešení. Upřesním
svoji otázku – zvládá to autor
a režisér Blaho Uhlár? Na
to nikdy neumím
odpovědět, neboť to na mně nezávisí.
Tedy spíše to závisí na něčem uvnitř mě, čemu
nerozumím. Bylo by lépe říci, že
to záleží na Pánubohu, což je do jisté
míry také pravda, i když jsem
nevěřící. Nemůžeme vědět, zda a kdy se v člověku
některé věci uvolní. Je
možné, že po takové bolestivé tvorbě, kdy jsem
horko těžko udělal jednu
inscenaci ročně, že se ta zkušenost zúročí
a vytryskne nějaký tvůrčí
gejzír. Nedávno jsme se dohodli s ochotníky z
Trnavy, s kterými jsem
se rozešel někdy v roce 1993, že s nimi začnu pracovat. Velmi
se na
ně těším. Je to totálně přestárlý soubor,
téměř všichni jsou starší než já,
a to už je co říci, ale všichni jsou nesmírně
vitální. Nedávno hráli ve
Stoce a síla toho byla neuvěřitelná! Nejsem si ale
jistý, zda dokáži
jejich energii nějak využít... to se uvidí.
|