Zatímco po loňských prosincových volbách dostalo divadlo Stoka od nového vedeníslovenského ministerstva kultury sto tisíc korun, za celou uplynulou sezonu odvedlo státu423 821,90 korun. Stoka se tedy může pyšnit tím, že podporuje samostatnou Slovenskou republiku. S takovou ironií bilancuje sezónu 1998/1999 zakladatel, ředitel a režisér divadla Stoka  Blaho Uhlár (*1951). 

Alexander Balogh 

   Osm let bylo divadlo v takřka permanentních existenčních starostech, v době diskriminace mečiarovskými ministry kultury stále oscilovalo mezi hrozbou definitivní likvidace a životodárnými tvůrčími úspěchy. Po vytoužené změně vládnoucí garnitury a po zjištění, že ani ona nepomůže, musel Uhlár trpce konstatovat: volby opět nedopadly dobře. To už však Stoka přesáhla význam špičkového kultovního alternativního divadla. Dlouholeté boje o přežití z ní vytvořily multikulturní prostor svobodného ducha. Na půdě Stoky se začátkem roku 1999 uskutečnilo památné setkání nezávislých tvůrců všech sfér kultury s resortním ministrem Milanem Kňažkem, Uhlár inicioval i vznik Sdružení nezávislých divadel. Dílčí úspěchy se dostavily, ministerstvo pustilo nějaké peníze, ale k spokojenosti má Blaho Uhlár velmi daleko. I proto napsal rozsáhlý traktát "V čem spočívá naše bída", který vážně označuje za své životní dílo. Jeho základem je tvrzení, že občan ani v současnosti není svobodný a na Slovensku není demokracie. 

   LN.: Součástí nedávného festivalu Divadlo 99 Plzeň, na němž se Stoka představila hrou "Dno", byla i mezinárodní konference na téma "Deset let po" s podnázvem "Stát a kultura". Se zjevnou chutí jste tam přečetl svůj traktát. Jaký měl ohlas? 

   Blaho Uhlár: Diskutovali tam samozřejmě hlavně čeští divadelníci, a oni jsou takřka stoprocentně placeni státem, respektive městy. Nikdo z nich tedy nezažil to, co já, tedy že si musel na to, co dělá, přivydělávat. I proto si nemyslím, že můj traktát padl na úplně úrodnou půdu. Jinak jsme se tam dozvěděli také dost nechutností uvedu příklad ze tří českých měst, v nichž městská rada rozhodla, že ten a ten režisér se svým tvůrčím týmem nedosahuje určité umělecké úrovně a musel z divadla odejít, ačkoliv odborná kritika tvrdila pravý opak... Tudíž ti, kdo rozhodují o penězích, najednou začali rozhodovat i o umění, nějaký funkcionář, který byl zvolen svou stranou do zastupitelstva, si osobuje a má právo i moc zlikvidovat umělce nebo nějaké umělecké hnutí. 

   LN.: Jsou mezi Čechami a Slovenskem ve "finančních" vztazích státu a divadel velké rozdíly? 

   V Čechách je podle mne situace úplně identická jako u nás. Daňový systém je vlastně stejný. Financování kultury není problém daní, ale etiky. Je amorální a idiotské, aby ten, kdo produkuje peníze, z nich musel absolutní většinu odevzdávat někomu, kdo je rozděluje. My jsme si tady na to za feudalismu a komunismu ale zvykli. 

   LN: Z toho vychází, že společenské vědomí v Čechách z tohoto hlediska rovněž podle vás nepřekonalo určitou hranici... 

   Ano. Utvrdilo mne v tom i známé prohlášení Impuls 99. Zaujalo mne, jak protestovalo proti politickému statusu a kolik lidí se pod něj podepsalo, ale ani v něm se tyto věci vůbec nepojmenovávaly. A reakce politických stran na Impuls byla absolutně bolševická vy, občané, nemáte právo ani jen uvažovat o tom, zda máte žít jako lidé, nebo ne. Když o tom chcete uvažovat, založte si politickou stranu a potom si něco prosaďte. Což je stejně brutální, jako když komunista řekl ty nemůžeš nic dělat, vstup do strany a jako člen strany už pak něco zmůžeš. 

   LN: Dá se tomu nějak zabránit? 

   Jistě, tvůrci hodnot mohou říct my vám, stranám, přestaneme dávat své peníze a budeme si s nimi dělat, co chceme. To je podstata věci. 

   LN: Jste zastáncem myšlenky zrušit státní divadla. Mnozí vaši odpůrci ale namítají: Proč, když označujete stát za jednoho ze znehodnocovatelů hodnot, dožadujete se potom finanční pomoci z jeho strany? 

   Proč se dožadujeme těch peněz? Vždyť ne stát mně, ale já je státu dávám. Je pravda, že letos se to dorovnává, už jsme něco dostali, ale stále to vypadá, jako by stát byl naším nadřízeným. 

   LN: Je vůbec správné dělit divadla na státní a nestátní? 

   Je to zvrhlost, neboť státní divadla mají z toho titulu privilegia a dostávají peníze bez ohledu na kvalitu tvorby. Na Slovensku jdou mnohamiliónové dotace státním divadlům, která roky nic kloudného neudělala. 

   LN: Vaše tvrdé postoje vám vynesly nálepku věčného rebela a rozhněvaného divadelníka. S tím souvisí i váš pocit, že Stoka je politický subjekt. Nedošlo však k tomu spíš nechtěně? 

   Je to tak. Politiku jsme tu nikdy programově nedělali, ale když chci důsledně prosazovat svoje normální občanské postoje, když nechci být okrádán, tak se už dostávám do oblasti politiky. 

   LN: Skromné divadelní interiéry Stoky v bývalých továrních prostorách jsou nedaleko gigantické budovy Slovenského národního divadla, která je už roky rozestavěná. Co si myslíte o rozhodnutí ministra kultury Kňažka stavbu dokončit? 

   K tomu podle mne nesmí dojít. Ne že nesmí, ono se to totiž ani nedostaví. Vždy to bude jen černá díra, do které padají peníze. I kdyby se to náhodou dostavělo, tak jen za cenu, že mnoho jiných organizací a nejde jen o kulturní aktivity vykrvácí. Kňažko říká, že by bylo nemoudré divadlo nedostavět, když se do něj už tolik investovalo. No, to je takový argument, jako by se řeklo, že když už se ten komunismus tady čtyřicet let budoval, tolik peněz se do něj vrazilo a tolik lidí se vyvraždilo, tak by bylo nerozumné ho nedobudovat. Je to zvrácenost. Nikdo nemá právo od tohoto zbídačelého národa ještě vyžebrávat peníze na Národní divadlo, které nikdo kromě betonářské lobby nechce... A kromě architektů, aby po nich něco zbylo... 

   LN: Touha po umělecké nezávislosti byla jedním, či hlavním impulsem vzniku Stoky. Bylo vaše předchozí působení ve státních divadlech vskutku až tak velkým utrpením? 

   Bylo to utrpení. Občas se sice stalo, že radost z tvorby převážila, ale těch případů bylo strašně málo. V divadlech to fungovalo jako teď ředitel byl delegován stranou a každý soubor byl formován příslušnou "etikou". Většinou měl ten soubor zájem řediteli vyhovět a zároveň na něj samozřejmě nadával, jak to už na Slovensku bývá. Hlavním cílem nebylo udělat dobrou inscenaci snad ještě pár dní před premiérou, to ano, ale pak se to rychle vytratilo. 

   LN: Na verbální úrovni působíte jako uštvaný notorický skeptik. Přitom jen fakt, že Stoka odolala i nejtěžší diskriminaci a stále hraje, je malý zázrak. Když k tomu připočteme její diváckou popularitu i ocenění odborníků, zdá se, že celkový rezultát vychází pozitivně. Nebo ne? 

   S divadlem jsem absolutně spokojen, a to nejen proto, že jsme dokázali za minimum peněz konkurovat kolosům, dotovaným stamiliony. Máme stabilní divácký okruh, možná, že by diváků mohlo být víc, ale na druhé straně je fakt, že nebylo naším cílem být divadlem pro každého. Navíc slovenský konzument umění žije v nepřirozeném prostředí člověk, který je rád, že přežije do druhého dne, není vůbec svobodný, a tedy není svobodný ani jako návštěvník divadla, ani třeba jako čtenář. 

 LN: "Śtokárska krčma", která vám pomáhala a pomáhá přežít, je pořád plná...  

   Říká se, že čím je větší bída, tím se víc pije. Ale dokud bude žít krčma, bude žít i divadlo. 

   LN: Přejete si tedy plnou, nebo prázdnou hospodu? 

   Hlavně si přeju nulové daně, dvacetiprocentní odvody a snížení stavů státní správy na deset procent. Mám takovou scifi vizi jak jednou bude líp a lidé, nejen několik z nich, se stanou zámožnými, budou i víc chodit do divadla. Divadlo začne živit krčmu, vytvoří prostor pro diskusi, jakési nezávislé sdružení Krčma Stoka, dotované ze ziskové organizace Divadlo Stoka... Ale to je opravdu scifi, do té doby nemám důvod nebýt velikým skeptikem.