Jakub Škorpil INDE JE INDE Postfaktótum „Je
poněkud ošidné pokoušet se obrazy tohoto typu interpretovat.“
napsal Vladimír Mikulka v SADu 6/2017 o inscenaci Wellness,
osmatřicáté premiéře Divadla Stoka. Hned v následujícím díle stokovského
seriálu (abych si půjčil z podtitulku Mikulkova článku) nazvaném Postfaktótum
není situace recenzenta o nic snazší. Podobně jako v případě Wellness
vznikl i nyní scénář „metódou kolektívnej tvorby“, podobné je logicky i
obsazení a analogická je také mozaikovitá stavba kroužící spíš než kolem
tématu okolo jen těžko určitelné nálady. V oficiální anotaci se sice lze
dočíst věty, které potvrzují vcelku očividnou interpretaci názvu, jako reakci
na současnou tzv. „post-faktickou“[1]) éru, ale v inscenaci
samotné přímé odkazy nalézám jen s jistým interpretačním vypětím a
odvahou. Což pochopitelně nemyslím jako výtku. Setmělým
sálkem v pomalu mizejícím „brownfieldu“ Cvernovky[2]) se ozývá blíže
neurčitelný, ale každopádně hrozivě až apokalypticky znějící hukot.[3]) A cinkot. Jako když jede
ruská trojka. Pak se ale v lehce přisvíceném průhledu mezi dvěma závěsy na
horizontu objeví Braňo Mosný v kostýmu číšníka francouzského střihu.
V rukou natažených před sebou má mezi prsty nožičky vinných skleniček a jak
prsty pohybuje, poháry do sebe narážejí a vydávají onen cinkot. Mosný však
neprochází jen tak: s naprosto vážnou tváří vyzařující důležitost kráčí
v podřepu, přičemž komicky (chtělo by se samozřejmě napsat
„montypthonovsky“) předkopává nohy. Zvuk odeznívá kdesi v zákulisí a na
scénu nastupují Tomáš Pokorný a Michaela Halcinová. I oni jsou velmi elegantně
oblečeni: Pokorný v obleku s vestičkou a motýlkem, Halcinová
v lehce vyzývavých, přesto však stále decentních šatech. Jsou plně zaujati
sami sebou, drobně spolu laškují a především jsou jaksi samolibě a sebejistě
rozesmátí. Když číšník (teď už vzpřímený) přinese první stolek, okamžitě se
k němu vrhnou a s pobavenou shovívavostí se ohlížejí po židlích.
Někdy tady také zazní vůbec první slova inscenace: „What a lovely place“. Pokorný
je vysloví s onou „weltmanovskou“ povýšeností (a neskrývaným, naopak
drobně zveličeným přízvukem), kterou protřelý světoběžník zhodnotí mírně
podezřelý, ale rázovitý podnik. Mosný přináší další stolek a tentokrát i židli.
Dvojice se k němu přesune a dáma se usadí. Když se číšník vrátí
s druhou židlí, zdá se, že ji chce Pokornému úslužně přisunout, ale místo
toho couvá a jeho „oběť“, která je již těsně před dosednutím, se podřizuje.
Společně tak v kuriózní pozici (Pokorný zůstává v podřepu nad sedadlem
a couvá) vyjdou ze scény, objeví se v průhledu a vrátí se zpět. Pokorný
konečně usedá, rozvalí se, poškádlí partnerku a jako by se nic nestalo,
zopakuje své „What a lovely…“ Že
se takto exponovaná situace musí nějak „zvrhnout“ bylo vlastně nabíledni.
Originalita Stoky a jejího současného ansámblu (jenž je – připomínám -
kolektivním tvůrcem inscenace), tkví ale v míře tohoto zvrhávání a
v tom, kam až jsou herci ochotni zajít. První narušení (pominu-li zmíněnou
číšníkovu „schválnost“) přichází s nástupem druhé dvojice hostů
představovaných Lenkou Libjakovou a Peter Tilajčíkem. Na scénu, k druhému
kavárenskému stolku, je ztuhlé v lehce překvapené póze (ruka před
pootevřenými ústy atp.) přináší Mosný. Usadí je –dámu přitom uchopí dost
nevybíravě za prsa – Libjakové naservíruje talíř špaget s kečupem a před Tilajčíka
postaví pohár s vodou. Chvíli se opět věnuje páru u druhého stolu a pak
cestou ze scény jen tak mimochodem vrazí Libjakové obličej do talíře a Tilajčíkovi
vychrstne vodu do tváře. Ani jeden z nich na patrnou agresi nereaguje, jen
zruší své až dosud strnulé pózy a velmi něžně a láskyplně se jeden
k druhému mají: navzájem se krmí špagetami, dávají si ochutnat kečupu…
Kdyby číšník čas od času spíše rutinně a snad i ze zvyku nezopakoval svou akci
s talířem špaget a vodou, byla by to – zejména ve srovnání
s okázalým a od pohledu falešným druhým párem - idylka. Ani sebejistá
dvojice však není ušetřena číšníkových útoků: kromě toho, že se opakuje gag,
kdy Mosný vyvede Pokorného ze scény (tentokrát za skleničkou), dojde
k největší agresi pří vybírání z menu. To má podobu velmi tlusté
brožované bichle, snad jakéhosi nabídkového katalogu, kterou
Mosný přináší na tácu balancovaném vysoko nad hlavou. Žuchne ho, opět dosti
bezohledně, pánovi do klína, a zatímco on se začítá, přesune se za dámu, jíž
začne hodně nevybíravě obtěžovat. Halcinová reaguje zprvu s polichoceným
pobavením, jak ale útoky sílí, pokouší se upozornit svého partnera, který však
na čím dál zoufalejší signály nereaguje. Nakonec dáma prohrává, jsou jí dosti
brutálně „prohrábnuta“ prsa a vše vrcholí orálním sexem, který si číšník
dopřává, zatímco v lehce akrobatické pozici ukazuje nohou Pokornému, co si
má objednat. Mosný nakonec ještě pomocí menu lehce podusí Pokorného a na
odchodu ze scény – za objednávkou, kterou si víceméně vynutil - opět „obslouží“
druhou dvojici. Ani to však ještě není všechno. Číšník se vrátí a místo potravy
nabídne páru revolver. Oba se (pokolikáté již?) pobaveně usmívají, jakoby šlo o
nějaký podivný místní obyčej. Mosný si zcela bez servítků dřepne Pokornému na
klín a čeká, co s revolverem provede Halcinová. Ta se zbraní nejprve
rozpačitě žertuje (napodobuje střelbu atp.), ale pak jakoby pochopila a vloží
si hlaveň do úst. Poprvé – od Mosného, tedy zcela mimo situaci - zazní refrén
inscenace: zcela civilně pronesená věta „Si tu sama?“ A pak už úslužný
číšník vytáhne z kapsy slánku a dámě naservírovaný „chod“ dochutí. Rozezní
se ragtime, světla pohasnou a páry se pustí do tance. Tento
poměrně zdlouhavý popis bohužel nedokáže zprostředkovat timing celé zhruba
desetiminutové akce, stejně jako míru přesnosti a neokázalé stylizace
s jakou je prováděna. Pokud jde o formu, jsme na poli čisté a perfektně
odvedené grotesky, v níž se – tak jako v klasických němých filmech –
může stát jakákoli nehoráznost, aniž by u kohokoli ze zúčastněných vyvolala
sebemenší údiv či reakci narušující fikční realitu.[4]) Chceme-li se ale zamyslet
nad tím, co to všechno znamená, situace se značně komplikuje. Možných linek se
nabízí hned několik: satira sebejistého a namyšleného Západu (Pokorný kromě oné
divné angličtiny mluví též německy), pro který je vše cizí a divné jen „lovely
place“ a který se zabírá pouze sám sebou, je slepý k utrpení ostatních
(Halcinová s Tilajčíkem) a přitom je zcela v rukou zprostředkovatelů
služeb, které představuje Mosného číšník zastupující všechny, kteří nám
zdánlivě slouží, ale přitom nás mají plně v rukou. To vše lze
s popuštěním interpretační uzdy vyčíst z úvodní scény příznačně pojmenované inscenace. Kdo ale
chce, může zůstat jen u oné grotesky. Ovšem grotesky notně černé a absurdní;
grotesky vzbuzující neurčitý pocit, že je něco hodně v nepořádku, že se
něco děje, ale těžko říct přesně co. Čili pocit hodně aktuální.[5]) Popsaná
pasáž je v celé inscenaci, a to navzdory své rozmlženosti a náznakovosti,
tematicky nejkonkrétnější. Tak „napřímo“ už se dále mluvit nebude. Přibude
naopak nesmyslu, čisté absurdity a podivnosti. Protipólem úvodu je například
hned následující scéna. Libjaková (ještě se zbytky kečupu v obličeji)
nabídne Tilajčíkovi dosti civilně: „Chceš, vyveštím ti?“ Zjišťuje – a
rovnou na své „oběti“ zkouší -, která ruka více bolí po plesknutí, která dlaň
více lechtá a které bříško prstu je citlivější na štípnutí. Nakonec Libjaková
požádá: „Mysli si písmenko.“, a
když na její „věštecký“ odhad „E“ Tljačík zavrtí hlavou, utrousí
jen „…piče!“ a naštvaně odejde. Tma a taneční výstup Mosného číšníka
s operní árií v pozadí. Naprosto obyčejný a jednoduchý vtip, bez
jakéhokoli příznaku. Zde si interpretátor neporadí. A přitom tak nějak oboje,
věštecký blackout i tanec, zapadají do neurčitě nervózní atmosféry. Stejně jako
třeba již zcela typicky stokovská scéna postavená vůbec poprvé v inscenaci
na dialogu a slově. Je to – opět tradičně, řekl bych – rodinná konstelace: otec
(Pokorný), matka (Halcinová) a syn (Mosný). Syn by se rád odstěhoval do většího
města, což evidentně zámožný[6]) otec ne zcela chápe.
Popsat celý dialog se všemi jeho zákrutami je prakticky nemožné. Jeho nejdelší
část tvoří výpočet menších slovenských měst, kam by se měl syn odstěhovat (otec
se totiž chvíli domnívá, že pro syna by bylo vhodnější menší město). Hovor
nikam nevede a nijak nekončí.[7]/ Pokorný s Mosným –
Halcinová stráví větší část výstupu ohnutá v pase a vstupuje do výstupu
jen sporadicky - vrší s vážnou tváří zcela banální věty typu: „Doma je
doma. Ale inde je inde.“ Přeskakují přitom ze zvláštně stylizované
archaicky a literárně znějící slovenštiny[8]) do zcela současného
jazyka a – samozřejmě – vše podávají s naprosto vážnou tváří, bez jakéhokoli
pomrkávání. Většina
scén je v inscenaci zdvojená. Právě popsané odpovídá dialog Pokorného
s Libjakovou, který se opět odehrává ve stylizované slovenštině, doplněné
ještě o odosobněné onikání. Je to znovu zcela vyprázdněný „small-talk“,
tentokrát snad mezi představiteli vyšší společnosti, zřejmě na cestách (zmíněn
je Taj Mahal a jiné pamětihodnosti). Situace je však komplikována fyzicky – oba
mluvčí se totiž dostávají do stále akrobatičtějších pozic, přičemž za „nářadí“
mají Mosného s Halcinovou. Nejprve na nich (ležících na břiše zemi a
s nohama ohnutýma v kolenou) jen sedí, ale postupně se do nich – a s
nimi - více a více zaplétají. Živoucí nábytek se podřizuje zcela ochotně a
mimoběžně a dokonce se sám pouští do hovoru: „Eště stále si sama?“ vrací
se textový refrén. Pár
tvoří i výstupy z čekárny u doktora, v nichž se Mosný o berlích marně
dožaduje běžné informace kdo že je poslední na řadě. V prvním případě se
mu od netečných čekajících dostane pohrdlivých až nenávistných reakcí – „Tak
už asi vy, nie?“ „Vietě narátat do čtyroch, nie?“ atd. Když už se výsměch
stane až příliš očividným, doposud velice těžce a pomalu (celá scéna má přesné,
ale neobyčejně vleklé tempo) se pohybující Mosný náhle ožije a po vzoru akčních
hrdinů vykoná sérií kopů svou pomstu. Bezohlední posměváčci se zpomaleně kácí
k zemi. Když
se stejná situace vrátí, na první pohled je analogická. Opět čekárna plná
netečných lidí a opět Mosný o berlích. A znovu dotaz týkající se posledního na
řadě. Dost věcí je ale jinak. Mosného hlas je hrdelní, jako by už neustálým
dotazováním ochraptěl. Osazenstvo čekárny se zas okázale věnuje nejrůznějším
odpornostem: Tilajčík se dloube v nose, Halcinová si vybírá špínu mezi
prsty na noze a korunu všemu nasazuje Pokorný, který se nejprve podrbe
v rozkroku a pak k ruce vytažené z kalhot přivoní, aby se následně
dlouze zaobíral obsahem svého pupíku (přičemž nechybí ochutnání nalezeného). Že
se vše možná ještě otočí (další z ceněných vlastností Stoky), naznačí
Mosný, když se mimo zorné pole ostatních s pohledem upřeným do publika na
chvilku roztančí. Tušené potvrdí Pokorného odpověď na další opakování výchozí
otázky – ukáže do zákulisí a podobně chrčivě jako Mosný pronese „Ja tu čakám
iba na manželku.“ Okamžitě se z reproduktoru ozve aplaus a nadšené
výkřiky diváků, herci vystupují z rolí a s pohledy kolegiálního
obdivu se obrací k Pokornému. Ten je skromnost sama, hraně se pýří, je mu
to trapné, ale obdiv si užívá, vyráží na předscénu, klaní se, zve k sobě
kolegy, kterým samozřejmě veleskromně tleská – zkrátka orgie tradiční herecké
falše. Následuje kolektivní tanec, kraťoučký výstup, v němž Pokorný
s Mosným střídají odvázané a ulítlé pohyby s bolestivými grimasami a pak
už závěrečná scéna inscenace: herci sedí na židlích čelem k divákům a
ozývá se zvuk startujícího- snad dvoutaktního - motoru. Už to vypadá, že se
rozjede, herci se otřásají jako při jízdě, ale motor náhle chcípne. To se
opakuje několikrát, se stále vzrůstající intenzitou onoho rozehraného
zastavení, až nakonec pomyslná setrvačnost vymrští herce z židlí (vše se
ovšem, tak jako tolikrát v inscenaci, děje zpomaleně) a vrhne je proti
publiku, kde se jejich těla a tváře rozplácnou o neviditelnou čtvrtou stěnu.
Libjaková vykřikne. Tma. Inscenace
má výrazný rytmus a je bezvýhradně uměřená. Nestalo se mi, že bych byť u
jediného výstupu měl pocit, že už trvá moc dlouho. Vždy, když něco takového
hrozí, přijde nečekaná pointa či „úkrok stranou“. To, co udržuje divákovu
pozornost a neustálou chuť sledovat dění na scéně, jsou také mimořádně
soustředěné herecké výkony. Především jsou neobyčejně věcné; byť patrně
stylizované (a vyžadující tedy opravdu hraní a nikoli „jen“ osobnostní bytí na
scéně), postrádají okázalost, producírování se, či jakékoli nabíhání. Zároveň
je v nich ale patrné zaujetí a obrovské nasazení. A hlavně to vše dává
smysl. Že má současná Stoka skvělé hráče, ukázala na Nové drámě celá řada
inscenací hlavního i off-programu, kde Mosný, Tilajčík, Halcinová a spol.
vystupovali.[9])
I tam – jako například v Oidipus Rex: Mommie Dearest Tomáše
Procházky, či schwabovských Pomalu plynúcích dních Martina Hodoňe - bylo
patrné jejich umění přesné gestické či pohybové zkratky, vždy se to však
nakonec ztratilo v bažině režijní exhibice či bezradnosti. Výstupy
v Postfaktótu na sebe na první pohled nenavazují, přesto se však nedá
mluvit o pásmu, či snad o nějaké nahodilosti. Je zde silný spodní proud, nesený
již několikrát zmiňovaným neurčitým pocitem, že je něco špatně. Čili, vyjádřeno
obrazy inscenace: současný svět není až tak „lovely place“, těžko říct, co nás
čeká v budoucnosti, ale kdyby něco, tak inde je inde. Blaho Uhlár a kol: Postfaktótum,
režie B.Uhlár, scéna a kostýmy Miriam Struhárová, výběr hudby Lenka Libjaková a
B.Uhlár, premiéra 7.12.2017 redakce
Karel Král [1]) „Zem jen plochá, Fínsko neexistuje. Pravda nie je podstatná. Päť hercov sa pohybuje po nejasnom obraze, v neurčitých vzťahoch, miestami ich postavy celkom zanikajú…“ [2]) Když se hosté festivalu Nová Dráma trousili do jedné z posledních budov bývalého komplexu továren, probíhalo v okolí právě pokládání nové dlažby. Udivené pohledy pracujících tak budoucí diváky na chvíli postavily do role účinkujících nezvyklé show. [3]) Tento zvuk bude v inscenaci oddělovat jednotlivé výstupy. Vrací se v drobných variacích, a jak se postupně pročišťuje, poznáme, že jde o deformovaný zpěv písně Horela lipka, horela…, která nakonec zazní i přímo ze scény. [4]) Srovnej se špatnými groteskami a pokleslejším humorem (na jehož parodii – jak uvidíme – také v inscenaci dojde), kde si účinkující naopak svými zcizujícími reakcemi říkají o smích. [5]) Podobné pocity ve mně vzbuzovala například četba hry Caryl Churchill Láska a informace (vydal ji SAD v čísle 3/2015), kterou lze také v prvním plánu číst jako sérii neurčitě podivných dialogů a výstupů, ale kde se pod tím vším skrývá něco hodně znervózňujícího. [6]) Herci po dobu inscenace nemění kostýmy, respektive udržují jejich elegantní společenský základ. Nemýlím-li se, pouze Halcinová se později převlekne do jiných, neméně elegantních šatů a Mosný pochopitelně odkládá číšnický servítek a zástěru. [7]) Pointou, či spíše poslední větou, výstupu je otcův dotaz: „Mamo? A ty rízky, escee neska budú?“ [8]) Jazykovou stránku inscenace jsem konzultoval se slovenskou redakční kolegyní Martinou Ulmanovou, která rozeznala hned několik krajových nářečí. [9]) Braňo Mosný je údajně tak žádaný, že na konci sezony 2017/2018 byl obsazen hned v 16 inscenacích. |